Moje Tatry a já

Můj první vůz jsem zakoupil v r. 1997. Jedná se Tatru 111 C, roku výroby 1961. Tento vůz sloužil jako pojízdná zásobárna pohonných hmot u policie, pak jezdil na SOU v Boskovicích a někdy okolo revoluce byl zakoupen tehdejším ředitelem SOU a posléze v r.1997 mně byl odprodán.

Když jsme se jeli na tuto Tatru podívat, tak mně to snad ani neuvěříte, ale když jsem ji poprvé uviděl stát na tom kopci, okamžitě jsem věděl, že tohle auto je přesně to, co hledám. Zapomněl napsat, že původně jsem toužil po Tatře 141, kterou jsem za rozumný peníz nebyl schopný sehnat, tak jsem se přeorientoval na Tatru 111. Dopomohl mně k ní velký zázrak. Když jsme se opět ráno sešli ve škole, tak spolužáci jako každý týden, studovali inzeráty za účelem nákupu motocyklu. Se slovy "Tam stejně žádná Tatra na prodej není" mně byly inzeráty zapůjčeny a v rubrice veteráni jsem četl : "T111 provozu schopná, na prodej, Boskovice ... ". Málem to se mnou šlehlo o zem. Tatra 111 na prodej na našem okrese ? To snad ani není možný. A za 14 dní jsme si ji vezli domů.

Na fotkách vypadá naprosto úchvatně, ale ve skutečnosti, jak to dřív a velmi často i dnes je běžné, byla dost zanedbaná (co se týče údržby). Taky bedny na bocích cisterny byly v dosti pokročilém stádiu koroze. Takže postupně jsem vyměnil olej : v motoru (20 litrů), ve všech nápravách (3x6 litrů) a dolil do převodovek (2x2 litry). Pak následovala generální oprava servořízení a opět výměna oleje (4 litry). Nový palivový filtr (jemný), nové manžety na polonápravy, nový brzdič přívěsu, nové kontrolky na přístojové desce, výměna všech ukazatelů na přístrojové desce, nákup devíti nových protektorů (ty ještě nejsou obuté, nejdříve se musí všechna kola kompletně rozebrat, disky obrousit a znovu natřít). Takové věci, jako sehnání původních výkyvných blinkrů a originálního zrcátka považuji za samozřejmost. Největší opravu, kterou jsme provedli, bylo kompletní rozebrání celého levého boku na cisterně. Z původních kastlíků zůstala jenom kostra a celé oplechování je nové. Ještě zbývá dodělat horní dvířka a všechno parádně nalakovat a je to hotové.

Řidičský průkaz jsem si udělal teprve v srpnu, takže jsem se zatím svezl asi 6 km. Můžu Vám říct, že řídit Tatru 111 je nezapomenutelný zážitek a za volantem se cítíte naprosto fantasticky a hlavně bezpečně. Už jsem řídil dost aut, ale takový požitek z jízdy jsem zažil jedině s Tatrou. Pravda, chce to cvik. Když jste zvyklí na pohodový synchrony, tak máte dost velký problém se přeorientovat na nesynchronizovanou převodovku. Já ale tvrdím, že je to čistě otázka praxe a doufám, že těch několik zaškrčení v převodovce bude brzo minulostí (mimochodem, povedlo se mně několik vyloženě ukázkových přeřazení bez jediného škrknutí).

Jsem členem Tatra Klubu Brno, takže každý rok se pravidelně zúčastňujeme Veteran Tour Macocha po okrese Blansko, což je podle mě jedna z nejlépe připravených soutěží u nás.

9.června 2001 jsme se opět po roce sešli v Blansku, abychom změřili své síly a schopnosti řídit naše krásná historická vozidla. Ještě před tím, než jsme na soutěž vyrazili, jsme obuli dva nové protektory na přední kola (disky kompletně obroušeny, natřeny 2x základem a 2x černou matnou, natřel jsem i bubny stejným postupem) a přeházeli gumy tak, aby ty nejvíce sjeté zmizely a horší se namontovaly na vnitřní kola zadních náprav. Problém byl v tom, že nešla povolit jedna matka na zadním kole a tak přišel ke slovu majzl a milá matka byla zlikvidována na padrť. Po této zkušenosti jsem pro jistotu povolil všechny matky na kolech, promazal grafitovou vazelinou a zase dotáhl. Pak se mně ještě rozpadl jeden zadní buben a při bližší prohlídce jsem zjistil, že ještě dobře, že se tak stalo teď, protože po obvodu byl celý rozpraskaný. Pak už jen zbývalo doladit motor. Vymontovali jsme celé vstřiky a na zkoušečce seřídili a ještě jsme seštelovali všechny ventily. Během těchto oprav na motoru jsme mimo jiné zjistili, že motor má o 1 zub posunutý přesuvník, tzn. že předstih je okolo 8°-10° místo továrnou udávaných 28°. Jenže byl pátek večer a nebyl čas na to, aby se to opravilo, protože taková oprava trvá celý den, i když není příliš složitá. Následovala celodenní soutěž po našem okrese, a i když počasí nám nepřálo, všichni jsme si bezvadně zajezdili. První etapu řídil kamarád ze Slovenska, který mně, jako laikovi pomohl s celým seřízením motoru a já jsem jenom nechápavě zíral na jeho ruce při štelování motoru. Druhou etapu jsem odřídil já, ačkoliv se s tím původně nepočítalo. Najezdil jsem okolo šedesáti kilometrů a hlavně se pořádně procvičil ve dvojitém sešlapování spojky a meziplynu. Doopravdy je to otázka praxe a můžu potvrdit, že jsem se mnohem zlepšil. Bohužel, ne vše má šťastný konec a tak při jednom klesání (nejel jsem rychle, na trojku asi 30-35 km), po kterém následovala pravotočivá zatáčka, do níž jsem neviděl (celou etapu jsme jeli lesem a po neuvěřitelně úzkých cestičkách) se přede mnou v protisměru objevila T57, tak jsem strhnul řízení mírně vpravo a pak to následovalo. Tatra poskočila, tak jsem uhnul vlevo a výsledkem bylo, že jsem poškodil dvoje ze čtyř dvířek, které jsou na boku cisterny. Nevím, jestli to byla 100% moje chyba, ale jisté je, že by pořadatelé měli brát alespoň trochu ohled na užiková vozidla, která jsou mnohem větší než T57 nebo oktávky. Takže o prázdninách se bude vyklepávat a přezouvat (zbylých 7 gum).

9.června 2002 jsme absolvovali naši tradiční Veteran Tour Macocha. Ještě před tím, než jsme vyrazili v sobotu do Blanska, tak jsem celý pátek Tatru skládali, protože byla z velké části jenom v kusech. Nejprve jsme namontovali dvě kola, která byl již téměř rok opravená a nově obutá. Pak jsme s Tatrou přejeli k naší dílně, kde v pátek ráno, po té, co přestalo pršet začal kolotoč. Nejdříve jedna nově oplechovaná a nalakovaná bedna, pak dovnitř potrubí a ventil, následovala rezerva, příčka za kabinu, další půlkulatá bedna, ovládací panel s budíky, dvířka a hromada drobností. Prostě celý den jsme lítali jak hadr na holi, ale důležité je, že jsme to všechno včas stihli. V sobotu ráno bylo pod mrakem, ale naštěstí moc nepršelo. Po rozpravě jsme se chystali na start. Odstartovali jsme již tradičně jako druzí a vyrazili na první část soutěže. Řídil jsem já, což byla oproti předchozím ročníkům změna. Všechno šlo, až na to, že v jednom kopci jsem se nedokázal patřičně rozjet a rychle přeřadit na dvojku, takže jsme jeden úsek jeli na jedničku (pár set metrů). Vyrazili jsme na jízdu pravidelnosti a zvolili oproti předcházejícím ročníkům úplně novou taktiku, kterou vymyslel náš výborný kamarád a hlavní mechanik ze Slovenska. Taktiku nebudu z pochopitelných důvodů prozrazovat, jen se pochlubím, že mezi nákladními automobily jsme tuto samostatnou soutěž vyhráli, když jsme měli rozdíl časů dvou jízd jednu vteřinu. Pak jsme přijížděli do jedné vesnice, kde to známe již z předchozích ročníků. Řízení jsem předal mému tatínkovi, protože místy mezi naší Tatrou a okolními vozidly vznikaly mezery o velikosti několika centimetrů a já jsem nechtěl riskovat další poškození vozidla po loňských zkušenostech. Jenže horší bylo, že nás začal hodně tlačit čas, protože pořadatelé nám sebrali 25 minut, o které jsme mívali víc na jednu etapu. Takže začal šílený boj, při kterém musela jet naše Tatra opravdu naplno. Během jízdy akcelerace a brždění jsem se podíval velmi zblízka na pravý přadní blatník, když se se mnou otevřely dveře, ale jinak jsme pořád upalovali do cíle. Naštěstí jsme to stihli přesně na vteřinu. Odevzdal jsem výkaz a časoměřiči právě odměřili další minutu, za kterou už by byly trestné body. Druhá etapa byla v pohodě, takový malý výlet bez trestných bodů. Mimochodem jelo se podle ostnatého drátu a ne každý ho pochopil. Kategorii užitkových vozidel jsme vyhráli díky tomu, že kamarád nedal blinkr a dostal dostal 50 trestných bodů. Takže suma sumárum pro nás byla Macocha letos největším vítězstvím, protože jsme si odváželi dva poháry, což se nám nikdy před tím nestalo. 

10.7.2002 jsem koupil druhou Tatru. Kamarád mně ji dohodil z jednoho JZD, kde roky pilně pracovala. Jedná se o jeřáb HSC-5, zatím neznámého roku výroby. Má již servořízení, takže pravděpodobně 1961, 1962. Není v moc dobrém stavu, ale je kompletní. Zatím nejede vlastní silou, protože chybí poloosy a není vyloučeno, že v rouře je nějaký mechanický problém. To ovšem zjistím, až se pokusíme nastartovat motor podvozku a vyzkoušíme, jestli je vozidlo schopno samostatně jet. 

Srpen 2002 jeřáb jeřábuje. Povedlo se nám rozchodit kompletně nástavbu, takže otáčí se kolem dokola, hák chodí nahoru a dolů a celé rameno se taky zvedá nahoru a dolů. Dokonce jsme nastartovali i motor podvozku poté, co jsem vyměnil startér a vyčistil spínač na přístr. desce. Ale auto jako takové nejede. Pravděpodobná příčina nepojízdnosti je vadná spojka. Však už je objednaná nová.

Srpen 2003 jeřáb jsme z velké části rozebrali a zjistili, že je neopravitelný. Vytáhli jsme motor, odmontovali kabinu, příčku, převodovky, celý předek posunuli dopředu a mrkli do do roury. To, co jsme uviděli, bych nikomu nepřál vidět. Úplně rozbitý diferenciál před první zadní nápravou. To znamenalo konec veškerých nadějí. Bohužel takový díl se nedá sehnat a tím pro mě jeřáb skončil. Jen pro představu doplním, že v převodovkách, stejně jako v celé rouře stála voda, na předních kolech byly utrhány unašeče, přes které poloosy hnaly kola a homokinetické klouby měly asi 3 cm vůle. Fakt dílo. Holt zemědělci.

Září 2003 jeřáb jsem prodal, protože jiný podvozek nebyla šance sehnat.

Listopad 2003 jelikož bez 2 nákladních Tater se doopravdy nedá žít, tak jsem si pořídil další. Jedná se o T138 vojenský valník s navijákem. Tatra je téměř kompletní, chybí drobnosti jako světla, na bočnicích háčky na plachtu a držáky na oblouky apod. Kabina je místy hodně poznamenána zubem času, ale opravitelně. Motor funguje, ale spojka ne. Pravděpodobně je prasklý výstupní hřídel ze spojky. Opět se diagnóza potvrdí nebo vyvrátí až vytáhneme motor ven.

 
Zpět na stranu "Neoficiální stránky o nákladních automobilech značky Tatra"